Nic neukazuje fantazii přírody lépe, než tropická zahrada. Pouze v tropech najdeme tak nezměrnou krásu, jde vstříc našim smyslům. Vnímáme tam hedvábně jemný vzduch, hlasy tropických ptáčat a hmyzu, pronikavou vůni exotických květin, zářivé barvy oslňující Vaše oči. V tropech se zdá, že všechno je v přírodě poněkud přehnané – větší listy, rychlejší růst, zářivější květiny. Přesto je životní cyklus stále stejný, jako kdekoliv jinde - zrod, život, smrt, rozklad – ten přitom poskytuje živiny dalšímu životu. Zatímco zahradník oceňuje květ, pro přírodu není ničím jiným než továrnou na semena. Běžný mechanismus reprodukce vytváří nejdramatičtější přehlídku pestrobarevných květů a květenství. V kopcích Santiaga), v Dominikánské republice jsme navštívili Villu Panchu – patří k nejkrásnějším tropickým zahradám světa. Je zde vysoká vlhkost. Některé rostliny doslova rostou ve vzduchu – jako například stromové orchideje – vznášejí se v povětří, jako by byly příliš lehké a jemné, než aby zakořenily v zemi.

Tohle prozrazují zatím Zahrady světa s Audrey Hepburnovou (7/8)

19.2.2012, 13:45 – ČT 2

ale zpět k tématu: Penc není ideální řízek, ale přesto dává ideální odpovědi k tématu nerostného a přírodního bohatství, a přesto, jak se můžete cítit v bohatství ve bludištích velkoměst?

:-)

Asi to není Lovebug Starski

(jeho píseň si naladíte tady)

http://www.youtube.com/watch?v=UmTkpWICqtA

Ale třeba Jaromír Jágr? Nebo jinej oslavenec sígr?

Alice Horáčková představuje v sobotní příloze MF Dnes Stanislava Pence, bojovníka od koz, který jde proti všem, a kterému by také jako ostatním výrazně ulehčila život štědrá finanční injekce od sponzorů. Tenhle chovatel – pasáček koz má pregnantní myšlení a nahlas říká, co si myslí, i když to ostatní naštve. Jen více rozhodných duší a nebojsů do post moderního světa České republiky, připomíná mi dalšího oslavence Jaromíra Jágra, oba bych se dokonce neostýchal navrhnout na kandidáty za nového prezidenta téhle společnosti. Tenhle borec z města odešel žít bioživot, ještě než se z toho stala móda. STANISLAV PENC bojoval proti minulému režimu, s tím současným se také nepáře a teď se chystá promluvit do kampaně za lékařské využití marihuany (o to usiloval již v dobách filmu „Judgement Night“ jiný výrazný zastánce práv obyčejných lidí Jiří X. Doležal – na soundtracku k filmu „Judgement Night“ znovuobjevíte mimo jiné Cypress Hill s vyznáním „I Love You Mary Jane“). Je bodrá existence Stanislava Pence jen tučné sousto pro noviny v únoru jako že je jenom notorický kverulant, nebo má v něčem pravdu?

Stanislava Pence jsme na samotě za Mladou Boleslaví málem nenašli. Po telefonu nám cestu vysvětloval zhruba takto: „Vždyť jsem vám to říkal: od svatýho doleva a pak se dívejte do nebe. Že mě nevidíte? Tak si jeďte třeba do Libáně.“

Jednačtyřicetiletý Penc je skoro tak umanutý jako kozy, o které se stará vedle oslů, psů, koček, včel a tří dětí. Někteří mu říkají „magor od koz“ pro sveřepý boj za své názory, padni komu padni. Nebojí se kritizovat dokonce ani lidi z undergroundu či kamarády. Před revolucí se dostával do častých konfliktů s komunistickým režimem, po roce 1989 narážel na ústřední odpor třeba v otázce zveřejňování jmen (zlotřilých) agentů někdejší Státní bezpečnosti na internetu. Za to mu hrozila desetimilionová pokuta, ale soudní spor nakonec vyhrál.

Dávno před tím, než se rozjela móda farmářských trhů a nastal boom zájmu o všechno bio, se odstěhoval z hlavního města na samotu a začal chovat kozy, protože prý z českých kopců mizí rychleji než velryby z oceánů. I tady provokoval neústupností, když třeba došlo na kácení stromů v okolí. Ale za paranoidního blázna se nepovažuje, jen žije skromně a prostě se nebojí nahlas ozvat, jak sám říká. Kdyby to tak dělali všichni, vyřeší se problémy hned a nemusí se pak tolik demonstrovat a podepisovat petice, domnívá se.

Teď se pere za marihuanu. Skupina poslanců v těchto týdnech rozjíždí kampaň za průlomový zákon, který by umožňoval prodávat konopí v lékárnách pro léčebné účely. Penc to však považuje za největší český podvod od dob velké privatizace. A zase jde proti všem.

Máte pověst kverulanta. Ale dá se kverulovat takhle na samotě? Nepotřebujete k tomu nějaké lidi, úřady?

Podívejte se, já nejsem kverulant, ale aktivní člověk. A to právě proto, že žiju na samotě. Kdybych byl v centru Prahy, tak bych se pořád musel někde na úřadě někoho doprošovat. Ale tady si můžu dělat, co chci. Když se s někým dohaduju, tak jenom z vlastní vůle.

Jste tady vůbec připojený na internet?

Vy jste si toho o mně moc nezjistila. Určitě jste si říkala: Penc, ten mluví furt vo hulení, to bude ňákej zhulenej týpek. Jenže moje stránka Kozy.cz byla jedna z prvních v republice! Já bych dokázal žít v kanále, na ulici, v lese, ale proč bych to dělal? Chci komunikovat na internetu, používat elektriku a kromě toho, bez mobilního telefonu byste mě tady asi nenašli.

Budete si chodit kupovat marihuanu do lékárny, jak teď navrhují poslanci?

Nebudu. Parta moralistů nám tady vypráví, že jedna rostlina bude stát od třiceti do šedesáti tisíc korun, bude to jen na předpis a bude to dělat deset vyvolených firem. Zdá se vám normální umožnit pár hajzlíkům obrovský byznys na něco, co si každý může vypěstovat zadarmo? Konopí vypěstujete v každé hlíně, za každého počasí, vydrží kdeco, je to v podstatě plevel! Podle mě tady jde o největší podvod od velké privatizace.

Jinými slovy si o státní licenci na pěstování konopí asi nezažádáte…

Je dost pravděpodobné, že si o licenci zažádám. Ne že bych chtěl konopí prodávat, ale abych v tom konkurzu dokázal, že ho do lékáren dodám za pár korun. Počítal jsem to a jedna kytka by neměla stát šedesát tisíc, ale nejvýš pět set korun.

Co na tom konopí vlastně máte?

Je to léčivá a k tomu magická rostlina.

K čemu ji používáte?

K léčebným a relaxačním účelům.

Konkrétně?

K léčebným a relaxačním účelům.

A to byste mi nic neřekl ani jako známé, kterou to zajímá?

Známé bych to řekl, ale ta známá by to pak nedala do novin. No dobře. Před dvaceti lety jsem měl bouračku v autě a od té doby mám všechno rozlámaný, posunutý pánevní lopaty, zítra jdu mimo jiné na operaci s loktem. Když si večer zakouřím, tak mě nic nebolí. A pomáhá mi to nejen tělesně, ale i psychicky. Když se takhle zrelaxuju, tak si můžu v klidu přečíst noviny a podívat se na všechny televizní zpravodajství, aniž bych tady mlátil věcma a propadal beznaději.

Vy kouříte každý večer?

Kouřím, když chci.

To jsem nevěděla, že marihuana pomáhá i na záchvaty vzteku.

Nemám záchvaty vzteku, možná i proto, že užívám konopí. Podle mě je konopí stejný jako alkohol nebo cigarety. Není to všelék, neměl by to kouřit každej. Má svý rizika, a jestliže ho někdo prodává nebo dává dětem, měl by jít do vězení. Ale kdybych musel do vězení já kvůli čtyřem kytkám na zahrádce, tak se budou dít takový věci, že z toho půjde všem hlava kolem.

Kdy jste si takhle zapálil poprvé?

Na otázky týkající se sexu a užívání jakýchkoli látek už zásadně neodpovídám. Pro vás je to jedna věta v článku a pro mě tři měsíce, kdy budu řešit s policajty, kde mám a nemám konopí.

Ale na Facebook fotografie konopí přece dáváte.

Dělám to především proto, abych dokázal, že konopí je naprosto normální rostlina. A co je na tom, ukázat svý usměvavý děti u konopí? Třeba z nich jednou budou zemědělci.

Kromě marihuany se angažujete v desítkách dalších aktivit. Co pohání to vaše dynamo?

To vám nedokážu říct. Mně nepřipadá, že by to bylo něco světoborného. Když to člověk má postavený tak jako já, nemůže jinak. Prostě neumím držet hubu. I když mi minulý týden přišly tři anonymy, že mě někdo zastřelí. Pokaždý, když něco zveřejním na Facebooku, hned se ozvou mraky lidí: „A nebojíš se? Co když ti něco udělaj? Dávej pozor!“

Myslíte, že ten strach souvisí i s komunismem, kdy se lidi báli ozvat?

Je to několik věcí dohromady. Zaprvý: lidi se domnívaj, že sami nic nezměněj. Zadruhý se divěj: Proč to někdo dělá, když z toho nic nemá? Hodně jich má pocit, že za všechno musí něco nutně bejt. A třetí důvod je ten, co říkáte. Že maj lidi obavu.

Já si taky nejsem jistá, že se toho dá tolik změnit.

Tady v obci Libáň se donedávna kácelo cokoliv jakkoliv, a teď už se tu dodržují pravidla. To se změnit dalo. Dá se taky změnit klima ve společnosti, když se pozavírá pětadvacet papalášů a v novinách se bude psát o tom, jak je bývalý předseda vlády v kriminálu sexuálně ponižován od jednadvacetiletého zločince. Jediný, co se nedá změnit, jsou lidi.

Jenže každý nemá tolik energie, jako máte vy.

Každý by se taky neměl angažovat. Já se angažuju, protože jsem si život nezablokoval jako spousta jinejch, kteří si ho hodili rovnou do půjčky nebo na kariéru. Podle mě má být angažovanost doplněk k vyrovnanému životu, ale jestli se to má zúžit na podepisování petic, chození k volbám a na demonstrace, tak to není demokracie. To je na nic.

A co tedy jiného?

Často slyším blbosti typu „všechny shodit do Vltavy“ nebo „za komunistů bylo líp“. Přitom tady od roku 1999 platí zákon o svobodném přístupu k informacím. A tenhle zákon umožňuje každému občanovi, aby se státní instituce na cokoli zeptal. A kolik lidí si myslíte, že se tak v průměru jednoho úřadu zeptá?

Pár stovek za rok?

Tři čtyři za rok. A z toho dvě žádosti podáte vy a tu třetí člověk, který ji s vámi konzultoval. Nejvíc žádostí je v Praze, tak sto za rok. Ale co to je? Tam teďko jsme: skoro každý aktivní občan se za těch dvacet let nějak angažoval, podepsal petici, šel na demonstraci. A většinou se nic nestalo. Neodpověděli, udělali z nich blbce a ty lidi zapškli.

Býval jste takhle napružený už v dětství?

Já osobně se domnívám, že jsem furt dítě, a budu si to hejčkat co nejdýl. Například z filozofického pohledu jsem přesvědčen, že chlap si ženskou nachází proto, aby ho trochu stahovala k zemi a říkala mu: „Neblázni úplně.“

Ale děti nemají odpovědnost.

Ale já vím, co dělám. Kdybych nedávno prohrál spor o zveřejnění databáze Státní bezpečnosti na internetu, ve kterém mi hrozila desetimiliónová pokuta, tak bychom museli prodat barák, nevím, co bychom dělali. Ale já se dokážu od toho problému oddělit, jako by se děl někomu jinýmu. Což by asi v dospělým pohledu nešlo. Vidím to u táty a mám ho rád, ale máme jiný uvažování.

Jak vás vlastně směrovali rodiče?

Mě rodiče nijak nesměrovali.

Neříkali vám nic o komunismu?

My jsme se s rodičema o politice moc nebavili. Ale nebyli ve straně, neangažovali se a to je dobře, protože velká část generace si tu páteř pokřivila. Zásadní okamžik nastal v naší rodině před 21. srpnem roku 1988, kdy mě policajti přišli preventivně zatýkat. Otevřel jim tatínek, který řekl, jak na to byl zvyklej, že nejsem doma, a zavřel dveře. Jenže oni zazvonili znovu a zeptali se: „A vy se jmenujete jak?“ „No Stanislav Penc.“ „Tak půjdete s námi.“ Odvezli ho do Karlína na policejní stanici, kde byl s Johnem Bokem a Rudou Battěkem, který si tam sundal boty a mlátil s nimi do oken. Do tý doby mi táta říkal: „Do toho mě netahej, to mě nezajímá,“ ale tehdy všechno pochopil.

Četla jsem, že rodiče chtěli, abyste si ostříhal dlouhé vlasy.

Tohle řešila celá moje generace. Byla to divná doba, to už se dneska neděje. Naše dítě mělo do podzimu dlouhý háro, pak zvedlý číro a teď vypadá zubatě. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Dneska jsou lidi pomalovaný i v obličeji.

Proč jste nikdy nepodepsal Chartu 77?

Pro mě to byla zbytečná záležitost. Nebo zbytečná… Zbytečná nebyla. Ale když jsem někdy kolem roku 1986 vstoupil do veřejných aktivit a dělali jsme první demonstrace, tak starý chartisti čekali doma připravený s kartáčkem na zuby, až na ně v šest hodin zazvoní policajti, aby je na osmačtyřicet hodin odvezli na cépézetku, celu předběžného zadržení. Kdežto my jsme policajtům utíkali, schovávali jsme se, nebyli jsme věčně doma. Taky na základě toho dostávalo hodně z nás na těch fízlárnách přes držku.

Vy taky?

Mockrát. Na Karlově mostě jsem dělal takový diskuse a zastavoval tam lidi: „Pojďme proti komunistům.“ Klidně i pět set lidí tam kolem mě stálo. Jednou, když jsem šel na most dřív, se objevili estébáci. Prý když okamžitě neodejdu, tak mě shodí z mostu. Kousek jsem poodešel do Karlovy ulice, ale přiřítili se znova, srazili mě na zem a začali kopat. Jeden mě zrovna držel pod krkem, když tu najednou prásk a pustil mě. Dostal do držky od tří frajerů, kteří tam najednou vlítli a zachránili mě.

Jak dlouho jste byl ve vězení?

Krátce, já si nemůžu stěžovat. Měl jsem několik čtyřicet osmiček a dvacet čtyřek brzy po Palachově týdnu. Tehdy jsem si myslel, jak je ten kriminál strašně přecpanej. Ale teď je přecpanější mnohem víc.

Jak to víte?

Já se dostal do konfliktu s policií mockrát, dokonce i po revoluci. To jsem indickému aktivistovi Kumarovi Vishwanathanovi, který žije v Ostravě, ukázal pražskou hospodu U Kafků. Sotva jsme si sedli, hned byl u nás kordon policajtů – občanku. A já na to: „To nám nejdřív musíte říct důvod.“ „Tak ty chceš znát důvod?“ A už mě vlekli za vlasy do Konviktský, jeden policajt se pak na mě přišel podívat do cely a říká: „Tak si tady chcípni!“ Ale když jsem zkusil svůj indiánský pokřik, nevydrželi to a v jednu v noci mě vynesli ven. Stál tam Kumar, s mobilem v ruce, celej nešťastnej. „Nikomu se nemůžu dovolat a ještě je tam někdo zatčenej a strašně řve.“ Ten den jsme totiž byli oba jmenováni do vládní rady pro lidská práva.

Taky jsem četla, že vás jednou zatkli kvůli letákům.

To bylo v Doksech roku 1988. Převezli mě antonem z České Lípy do Prahy, a když jsem po výslechu vyšel z Bartolomějský, sáhl jsem do tašky a zase ty letáky rozdával.

Jak to bylo možný?

Myslím, že si nebyli schopný připustit, že bych měl takovou drzost. (Kolem Pence proběhne koza) Kozo, běž. Hnát někam kozy není jednoduchý, to nejsou ovce. Potřebuju ještě najít oslíky.

Kolik máte vlastně těch koz?

Kolik vidíte.

Takže dvacet?

Čtyřiadvacet. A dáte je do novin?

Určitě. Mají jména?

Všechny.

Znáte tu studii amerických vědců, podle které pojmenované krávy dojí víc mléka než ty nepojmenované?

Ale je to logický, ne? Na začátku jsem si řekl, že kozy nebudu zabíjet ani prodávat, a dodržuju to. Už dvanáct let pořádáme pro děti prohlídky s výkladem, můžou se podívat i na dojení. To vše zdarma. Když už jsme u toho, jedna zajímavost: tahle stodola byla jednou tak velká. Teď ji chceme znovu dostavět a ve druhém patře plánujeme ubytování pro děti s handicapem. Jenom potřebujeme peníze na investici.

A zažádal jste si o dotaci?

Nedali nám ani pětník. Ale ekologické středisko ve třetím patře činžovního domu v Hradci Králové dostává šest miliónů a tam děti učí lepit draky a ukazují jim zvířata na obrázku. A my tady máme divočáky, srnky, koroptve, zajíce, všechno je v sadu, protože jsme vyhnali myslivce, už tady nestřílej. Tady jsou velké porodnice! Když si člověk odpoledne stoupne, tak vidí divočáky, jak běhají po loukách, to je krásná věc.

Ale proč zrovna kozy? Proč ne třeba lamy?

Lamy jsem chtěl taky. Ale kozy jsou typická česká zvířata, kterým v přeneseném smyslu vděčíme za život. Po druhé světové válce tady bylo jeden a půl milionu koz. A dneska? Jedenadvacet tisíc. Což je v tomto období procentuálně větší úbytek českých koz než velryb na světě! (= už proto by si zasloužil ocenění nejvyšší: aby se staral jako prezident jo). A potom, ty kozy jsou sice stádový zvířata, ale chovají se individuálně. První kozu jsem dostal z Kunratic, ale to jsem potřeboval přesvědčit rodinu, abychom prodali baráček na Jižním Městě a odstěhovali se pryč. Jinak bych se z toho města zbláznil.

Bylo to těžké přesvědčování?

No když jsem si pořídil ke dvěma kozám a čtyřem psům ještě včelíny, tak myslím, že bylo přesvědčeno.

Nevadí vám, že jste pro některé lidi ten „magor od koz“?

Mně je to v podstatě jedno. Já věci dělám bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí. (Nezasloužil by si alespoň dotace pro handicapované děti v pomoci od dalších?)

Z čeho vlastně žijete?

Z jídla a pití, odjakživa. Žijeme skromně.

Ale když kozy nezabíjíte ani neprodáváte…

Mám kozy pro radost, a ne pro byznys. To radši ať nám občas vypnou elektriku a jíme brambory, ať je to ze dne na den než s vidinou, že budu otrokem ňákých šušní. Jsem už dost starej na to, abych věděl, že ve svým životě nic zásadního měnit nebudu. Škoda jen, že kamarádů, se kterými mi ta práce líp ubíhala, jezdí pořád míň a míň… No možná je to i tím, že jsem je musel všechny naučit, aby mi tu neházeli vajgly. Protože stačí, aby koza sežrala tři vajgly, a je po ní. Ale asi je teď taková divná doba. Všichni se zabývají spíš sami sebou nebo jen choděj do hospody.

Ale vy prý do hospody chodíte taky, a navíc s kozama…

Ale to je v rámci propagace. Když jsem žil v Praze, tak jsem skoro denně chodil po ulicích se čtyřmi psy a dvěma kozami. Mně se týden co týden stává, že mi někdo zavolá: tady kácej stromy, tady chtěj rozšířit fabriku, tady někoho vyhazujou z práce. Ty lidi se na mě obracejí proto, že se o mně někde doslechli. Tak třeba i v tomhle rozhovoru.

(já si umím domyslet třetí díl k Cestě z města, Tomáš Vorel chystá teprve druhej díl, ale tento řízek Stanislav Penc by skvěle hrál moudrého na venkově).

STANISLAV PENC (* 28.2.1970)

Vyučil se zedníkem, v době komunismu spoluzakládal Mírový klub Johna Lennona, angažoval se v Jazzové sekci. Stál u počátků Občanského fóra. Koncem roku 1998 byl jmenován na čtyři roky do Rady vlády pro lidská práva. O rok později se přestěhoval z Prahy na samotu kousek od Českého ráje, kde založil Spolek přátel koz. Působil také ve Straně zelených, odkud kvůli neshodám s politikou strany v roce 2008 odešel. Roku 2009 zveřejnil na internetu databáze StB (evidence zájmových osob), za což mu hrozila až desetimiliónová pokuta. Spor však vyhrál. Žije s partnerkou na statku, kde otevřel ekologické centrum pro školní děti, a vychovává tři děti.